Glosa k emigraci slečny Kvitové

Petra odešla do daňového ráje do Monaka, a dala nám tím jasný vzkaz o naší malosti a maličkosti. Ale nelekejme se toho a nenechme se tím otrávit.

Ujišťuji Vás, ačkoli jsem v Monaku nebyl, že Monako trpí malostmi a malichernostmi zase svými a sobě vlastními, neboť i v Monaku žijí zase lidé, a nikoli bohové.

Ovšem svým odchodem nechtěně ukázala tvrdé a nelítostné gesto českým invalidním dětem a dospělým, a jiným problémům českého národního bytu, které ještě dlouho budou závislé na celospolečenské solidaritě prostřednictvím placení daní. Nedivím se, že někteří poslanci jí za to chtěli odejmout české občanství, ačkoli toho nejsem zastáncem.

Petra skutečně toto tvrdé gesto učinila bezděky a nechtěně, ne s jasným vědomím. Dokonce i ten, který by takové gesto udělal transparentně a naschvál, nejedná s jasným vědomím, ale pod vlivem mocné negativní emoce.

Obecně, jakožto člověk náboženský jsem pro milosrdenství, ne pro oběti, před zákony božími i empiricky právními. Nejsem pro klatby, církevní ani národní, ale pro léčbu, střídmou dietu a vzdělání, které mají skutečnou moc mírnit obludné emoce či obludnou nedbalost. Papež František správně konstatoval, že máme více méně máslo na hlavě všichni, světští i duchovní, chudí i bohatí, ale požádal všechny, aby z toho vyvozovali milosrdenství a ne nevraživost a válku.

Po odchodu Petry vzpomínám rovněž konstatování Charlese Handyho, že moderní stát nemůže po svých občanech loajalitu vyžadovat ani si ji od nich koupit, může v ni bohužel jen doufat.