Ajaj, dcero

Momentka, kterou jsem psal ale hodiny, po dlouhém rozvažování, až bylo dávno po všem. Píšu z těžka, ale moc rád.

"Hele, prosím tě, tati,

u dveří stojím obutá již.

Mrkni v pokoji do mých gatí,

mou klíčenku tam uvidíš.

A tu mi, prosím, podej,

ať můžu už honem jít.

Čeká mě kámoš pohodovej,

jdem se spolu pobavit."

"Ajaj, dcero, klénote můj,

budiž ti má láska známa.

Rád podám v nouzi ruku pomocnou,

ale co můžeš, dělávej ty sama,

protože já tu věčně nebudu,

a protože ze stejného popudu

mohl bych ti říct zrovna tak:

Když jsi tam, vyneseš odpaďák."